peternagy

Úryvok z románu ktorý poslúžil ako predloha k scenáru muzikálu Fidlikant na streche.

„Jdi si“

Zdravím vás, pane Šolom-Alejcheme, srdečne vás zdravím! Už dlouho vás netrpělive čekám. Nazhromaždila se už u mne pro vás hezká troška zboží. Stále se ptám, čím to asi je, že se neukazujete. Říkali mi, že prý cestujete někde v dalekých zemích.
Ale zdá se mi, že na mne nějak divně koukáte. Jste asi na rozpacích a ptáte se: „Je to on, nebo to není on?“ Je to on, pane Šolom-Alejcheme, je to on! Váš starý přítel Tovje v celé své nádheřě. Týž mlékař Tovje jeko dříve, jenže už není mlékařem. Pouze všední, docela obyčejný starý člověk, jak vidíte, i když lety tak starý není. Proč mám tak bílé vlasy? Veřte, že ne z radostí, milý příteli. Způsobili to dílem mé vlastní starosti, abych těmito slovy nehřěšil, a dílem věeobecné židovské utrpení – těžké časy! Trpké časy pro židy…!
Ale mně se zdá, že máte na mysli něco jiného. Zřějme jste si vzpomněl, že jsme se svého času rozloučili, když jsem měl odjet do Svaté země. Proto si jistě myslíte, že máte před sebou Tovjeho, který se už ze Svaté země vrátil. A jistě už jste nedočkavý uslyšet něco nového, řekněme pozdrav z hrobu matky Ráchel nebo z hrobu patriarchů a z ostatních svatých míst. Počkejte, a uslyšíte věechno. Sám pak uznáte, že člověk není nic jiného než hlupák a že máme mocného Boha, kteřý řídí svět.
Nuže, kterou kapitolu z bible čtete u vás v synagoze tento týden? Začátek Levicitu? U mne jde o zdela jinou kapitolu. Jmenuje se: Lech-lecho čili Jdi si. Bylo mi řečeno slovy bible: Vyjdi, čili zmizni, Tovje, z příbuznosti své – ze své vlasti, i z domu otce svého – z vesnice, kde ses narodil a žil celý svůj život, do země, kterouž ukáži tobě – do horoucích pekel. A kdy si vzpomenou přednést Tovjovi tento citát? Když už je stár a sláb a opuštěn. Jak prosíme v modlitbě a Roš-hašaně: Nezavrhuj mě, když jsem stár. Ale já vám vykládám páté přes deváté. Úplně jsem zapomněl, že jsem vám ještě neřekl, co nového je ve Svaté zemi. Co vám mám vyprávět, milý příteli? Však víte, je to země oplývající mlékem a strdím, jak nám to říká bible. Jenže Svatá země je daleko a Tovje je, jak vidíte, pořád ještě tady. Už jsem, jak si pamatujete, jednou nohou byl na druhém břehu. Už zbývalo jen koupit si jízdenku, nalodit se – a vjó, jde se. Ale kdepak. Pánbůh si usmyslil něco úplně jiného. Jen poslouchejte.
Jistě si ještě pamatujete na mého nejstaršího zetě Motla Komzojla, krejčího z Anetevky. Nuže, náš Motl jednou večer ulehl úplne zdráv a už se nevzbudil! On totiž velký silák nikdy nebyl. Jak by také mohl, když byl chudým řemeselníkem a seděl ve dne v noci v tmavém sklepě s jehlou a nití v ruce, ohnut, s odpuštěním, nad roztrhanými kalhotami. To dělal tak dlouho, až dostal suchý kašel: kašlal, kašlal, až vykašlal poslední kousek plic. Nepomohl mu ani doktor, ani léky, ani kozí mléko, ani med s čokoládou… Byl to hodný chlapec. Byl sice prostý a ve svatých knihách se nevyznal, ale poctivec a dobrák od kosti! Za mou dceru by byl život dal. Pro děti se obětoval a mne měl rád jako vlastního otce.
Zkrátka, Motl zemřel a zanechal mi pěkné nadělení. Kdo mohl nyní pomýšlet na Svatou zemi! Měl jsem toho doma víc než dost. Jak bych byl mohl opustit, ptám sa se vás, vlastní dceru, vdovu s malými dětmi, sirotky, bez kouska chleba? I když co mohu na druhé straně já, starý člověk, polámaná rachotina, pro ně udělat. Nemohu jí přivolat manžela zpět z onoho světa ani sirotkům vzkřísit otce. Kromě toho jsem sám přece jen člověk smrtelný. Ve stáří bych si chtěl maličko odpočinout, trochu narovnat kosti a jednou už se cítit jako lidský tvor. Už jsem se dost natrmácel a dost už se napachtil po věcech vezdejších! Je třeba přemýšlet trochu o onom světe, už je čas! A ještě k tomu všemu jsem roztrousil ten kousek majetku, co jsem měl. Koně, jak víte, jsem se zbavil už dávno, kravky prodal do poslední, zbylo mi jen pár telat, z kterých by jednou mohlo něco být, kdyby je dobře krmili – a teď běž na stará kolena se najednou staň otcem sirotků, vychovatelem dětí! Ale počkejte! To ještě není zdaleka všechno, protože neštěstí nikdy nechodí samo a hlavně ne k Tojvovi, jak víte. Jedno neštěstí přitahuje vždycky další. Když se například jednou stalo, že mi pošla kravka, myslíte, že se mi hned druhý den nepoložila druhá? Tak Pánbůh ten svůj svět stvořil a takové už to bude. Tu se nedá nic dělat.
Pamatujete si přece na příběh s mou nejmladší dcerou Bajilkou a na to velké štěstí, co ji potkalo? Jak chytla největší rybu v rybníku, podnikatele Padacura, který ve válce zbohatl a pak hledal hezkou nevěstu, jak ke mně poslal dohadzovače Efrajima, kéž je jeho jméno vymazáno, jak se s ní seznámil a zamiloval se do ní, jak o ni na kolenou prosil, div z toho smrt neměl, jak si ji vzal bez groše věna a pokryl ji od hlavy až k patě zlatem a drahokamy – zdálo by se to bůhvíjaké štěstí, viďte? A co z toho vzešlo? Nic dobrého. Mělo to z Božího dopuštění smutný konec. Protože když Panbůh chce, aby se kolečko otočilo dozadu, otočí se, a k tomu ještě tak prudce, že se vám z toho až hlava zamotá.
Pánbůh si rád pohraje s člověkem. A jak si zahraje! S Tovjem si takto zahrál už kolikrát. Jde to chvíli nahoru a pak zase dolů, jako ti andělé boží vstupovali a sestupovali po žebříku. A tak to bylo také s tým mým podnikatelem Padacurem. Pamatujete přece na jeho bohatství! Jaký měl dům v Jehupeci s tuctem služebníků, se zrkadly a hodinami a všelijakými tretkami. Pamatujete, že jsem vám vypravoval, jak jsem tehdy přemlouval svou Bajlku, prosil jsem ji, aby si dala ten dům zapsat na své jméno. Samzřejmě že mě neposlechla. Copak táta něčemu rozumí? Táta nikdy nic neví! A jak myslíte, že to skončilo? Skončilo to tak, že nejenže ztratil všecko, co měl, a musel prodat všechny hodiny a zrkadla i manželčiny šperky, ale k tomu si ještě zavařil takovou kaši, že musel uprchnout, zmiznout tam, kam mizí svatý šábes, na západ, do Ameriky. Tam jedou všichni nešťastníci. A oni tam jeli také.
Nejdřív se jim v Americe vedlo špatne. Ta troška peněz, co měli s sebou, byla za chvíli pryč, a když nebylo co jíst, museli se dát do roboty i on, i ona a dělali ty nejhorší práce jako naši předkové v Egyptě. Teď mi píšou, že už se jim bohudíky daří dobře. Oba pracují v továrně na punčochy a vydělávají si živobytí – jak se říká v Americe. U nás tomu říkáme, tak, tak, že nekradou. Mají štěstí, píše mi dcera, že jsou sami dva, že nemají děti.
A teď se vás ptám: nezasluhuje si, aby ho husa kopla – myslím toho dohadzovače Efrajima – za „skvělou“ partii, kterou mi slepil, a za to, že mě dostal do takového maléru? Bylo by jí snad bývalo húř, kdyby si byla vzala řemeselníka jako Cajtl nebo učitela jako Hodl? Můžete namítnout, že ty také žádné štěstí neudělaly, že z jedné je mladá vdova a druhá je ve vyhnanství, kde ani lišky dobrou noc nedávají. To už je ale Boží řízení a tu člověk nic nezmůže. Já vám řeknu, že rozumná žena byla moje Golde, dej jí Pánbůh nebe, už jen z toho důvodu, že se včas poohlédla a rozloučila se s tímto hloupým světem navždy. Protože řekněte sám: než se dožít toho, čeho jsem se dožil na svých dětech já, není lepší ležet už v zemi a mít svatý pokoj? Ale jak je psáno: Proti vlastní vůli musíš žít. Člověk si sám život nesmí brát a ten, kdo si bere, dostává přes prsty. Ale to jsme moc odbočili. Vraťme se spátky k naší věci…
Kde jsme to byli? U kapitoly Lech-lecho čili Jdi si. Avšak než začneme tuto kapitolu, požádám vás, abyste byl tak laskav a zdržel se na okpmžik se mnou u kapitoly Balak. Od nepaměti je zvykem, že se nejdřív studuje Lech-lecho čili Jdi si a pak teprve Balak čili Odplata. U mne však to bylo obráceně, nejdřín se mnou probrali Balak a teprve Lech-lecho. Kapitolu Balak se mnou probrali tak důkladně, že si to můžete poslechnout. To poučení vám někdy může přijít vhod.
Bylo to už dávno, brzy po válce, ve víru událostí okolo konstituce, když se začaly pogromy proti židům. Pogromy začaly nejdřív ve velkých městech, pak v menších a nakonec ve vesnicích. Ke mně to však nedošlo a nemohlo v žádném případe dojít. Proč? Prostě proto, že když člověk bydlí v takové vesnici tolik let, jediný žid mezi samými křesťany, je spřátelen se všemi vesničany. Báťuška Tovje u nich byl nejváženějším sousedem. Když potřebovali radu, čekelo se, co řekne Tovje. Je třeba léku proti horečce – volá sa Tovje. Nějaká výpomoc – k Tovjovi. Copak jsem já potřeboval myslit na také hlouposti jako pogromy, když sami vesničané mi kolikrát říkali, abych si nedělal hlavu, že oni nepřipustí…! Jen poslouchejte dál.
Jednou k večeru jsem se vrátil z Bojberiku, to jsem na tom byl ještě dobře, ještě jsem prodável mléko, sýr a máslo. Vypřáhl jsem koně a hodil mu trochu sena a ovsa. Omývám si ruce a chystám se k jídlu. Najednou se podívám z okna a vidím, že dvůr je plný vesničanů. Celá vesnice mě přišla navštívit, počínaje starostou Ivanem Poperilou a konče Trochimem pasákem. A všichni vypadají nějak divně, všichni ve svátečním…! Trochu mě nejdřív píchlo u srdce: Jaký je to najednou svátek. Nepřišli mi snad Přečíst kapitolu Balak? Pak si zase myslím: Fe, Tovje! Styď se sám před sebou, takhle je podezřívat po tolika letech, co s nimi žiješ v míru a pokoji jako přítel. Copak se tě některý z nich někdy jen dotkl? Vstanu a jdu k nim a srdečne je zdravím: „Vítejte, přátelé! Co hezkého mi nesete? Co je nového?“
Tu vystoupí Ivan Poperila, starosta a bez jakýchkoliv okolků povídá: „Přišli jsme k tobě, Tojve, protože ti chceme namlátit!“ Co říkáte takovému proslovu? Milé, že ano? Jak se mi udělalo u srdce, když jsem to uslyšel, to si dovedete představit. Ale abych to na sobě dal znát? To ne. Naopak. Tovje přece není zajíc.
„To je od vás moc hezké, hoši,“ povídám jim, „ale co že jste si na to vzpomněli tak pozdě? V jiných místech už na to pomalu zapomněli!“
Tu se ozve znovu Ivan Poperil, totiž starosta, a takovým strašně vážným hlasem povídá:
„Je to tak, Tovje, víš, celý čas jsme přemýšleli, jestli ti máme namlátit nebo ne. Všude, na všech místech vás bijí, a proč bychom my měli zrovna tebe vynechat? A tak se obecní výbor rozhodl, abychom ti nabili… Jenže sami ještě nevíme, co s tebou máme udělat, Tovje, jestli ti máme jen vymlátit okna, rozpárat peřiny a rozházet peří, nebo zapálit chatu a stáj s celým hospodářstvím.“
Když jsem tohle uslyšel, udělalo se mi už opravdu nanic. Dívám sa na ně, jak stojí, podpírajíce se o vysoké hole, a něco si mezi sebou šuškají. Zdá se, že to myslí opravdu vážně.
To už mi připadalo tak, jak je psáno v žalmech: Jsou dosáhly vody až k duši mé, což znamená: Pěkne se vezeš, Tovje. S andělem smrti se nemá žertovat, koukej honem něco podniknout.
Co bych to dlouho natahoval, milý příteli. Řeknu vám zkrátka, asi bylo souzeno, aby se stal zázrak. Pánbůh mi vnukl myšlenku a já si dodal odvahy a oslovil je, jako by sa nechumelilo.
„Poslyšte, vážení a milí! Když se obecní výbor usnesl, že musím být potrestán, pak se nedá nic dělat. To jste jistě přesvědčeni, že si to od vás Tovje zasluhuje, abyste mu podpálili chalupu a zničili živnost. Víte ale, že existuje moc, která je vyšší než obecní výbor? Je vám známo, že je na nebi Bůh? Já teď nemluvím o vašem Bohu nebo o mém Bohu, mám na mysli toho Boha, který je nás všech, který sedí nahoře a dívá se na všechny nepravosti, které se pášou tady dole… Možná že si sám zrovna vybral mne, abych byl pro nic za nic potrestán vámi, svými sousedy a nejlepšími přáteli. Může ale být právě naopak: že za nic na světe nechce, aby bylo Tovjemu ublíženo. Kdo z nás může vědet, co Pánbůh chce? Je snad mezi vámi někdo, kdo by se to odvážil posoudit?“
Už asi shledali, že si na Tovjeho jen tak lehce nepřijdou, a tak starosta Ivan Poperila povídá:
„To je tak Tovje, my vlastně proti tobě nic nemáme. Je pravda, jsi žid, ale nejsi špatný člověk, jenže to s tím nemá co dělat, bít tě musíme, tak rozhodl obecní výbor a hotovo! Musíme ti aspoň vymlátit okna. To musíme, protože kdyby tady projela nějaká úřední osoba a viděla, že se ti nic nestalo, byli bychom potrestáni…
Jak vám to povídám, tak mi to doslova řekli, aby mi tak Pánbůh pomáhal vždy a všude! Teď se vás ptám, pane Šolom-Alejcheme – vy jste přece člověk, který zná svět, nemá Tovje pravdu, když říká že máme mocného Boha?