„Jdi si“
Tak jsme skončili kapitolu Balak. Nyní se vraťme ke kapitole Lech-lecho – Jdi si. Tuto kapitolu se mnou probrali teprve nedávno, ale zato pořádně. Tu už nepomohly žádné proslovy a žádná kázání. Zběhlo se to takto – já vám to povím přesně se všemi podrobnostmi tak, jek vy to vždycky chcete slyšet.
Bylo to v době Beilise, když z Mendla Beilise chtěli udělat obetního beránka za cizí zločin a on musel vytrpět muka zatracenců a svět šel klidne dál. Sedím tak jednou doma na zápraží celý zamyšlený. Bylo to prostred léta. Slunce pálí a mně jde ze všeho hlava kolem. Jak je to možné. V dnešní době, kdy je svět tak pokročilý. Tak znamenití lidé jsou na světě. A kde je Pánbůh. Starý židovský Bůh. Proč mlčí. Proč dovolí takovou věc? Proč, proč a ještě jednou proč? A když tak přemýšlím o Bohu, začínám sa zabývat také věcmi nadpozemskými, filozofií. Co je tento svět. A co je onen svět. A proč ještě nepřichádzí Mesiáš. Panečku, myslím si, to by provedl chytrý kousek, totiž Mesiáš, kdyby se právě nyní u nás objevil na svém bílém koni! To by bylo něco! Myslím, že ho naši židovští bratři snad ještě nikdy tak nutně nepotřebovali jako právě nyní! Nevím jak bohatí židé, například Brodští v Jehupci nebo Rothschildové v Paříži. Ty si na něj pravděpodobne vzpomenou, když je přestupný rok v tureckém kalendáři. Ale my chudí židé z Kasrilevky a Mazepevky, ze Zlodajevky, ba i z Jehupece a z Oděsy ho stále nedočkavě čekáme a vyhlížíme, až nám oči z důlků lezou. Naší jedinou nadějí je, že Pánbůh snad přece učiní zázrak a Mesiáš přijde…!
A když se tak zahloubám do těchto myšlenek, najednou vidím, jak se někdo na bílém koni blíží a míří rovnou do mých vrátek. Prrr – zastavil koně, slezl, přivázal ho k vrátkům a jde rovnou ke mně:
„Zdravstvuj, Tovje!“
„Zdravstvujte, Vaše Blagorodije,“ odpovídám mu celkem vesele a přitom si říkám: No nazdar, ty čekáš na Mesiáše a tumáš místo něho četníka. Vyskočím a jdu mu naproti. „Vitejte, Vaše Blagorodije,“ říkám znovu, „co je nového ve světe a copak hezkého mi nesete, vážený pane?“ Srdce mi dělá kotrmelce. Už by rád slyšel, s čím přišel, ale on, jak se zdá, má času dost. Pomalu si zapálí cigaretu, vypustí oblak kouře, odplivne a povídá mi:
„Kolik času bys tak potřeboval, Tovje, abys mohl prodat chalupu a svých pár švestek?“
Zdálo se mi, že mluví z cesty.
„Proč bych měl prodávat chalupu? Překáží snad někomu?“
„Nepřekáží nikomu,“ povídá, „jenže jsem tě přišel vykázat z vesnice.“
„To je všechno?“ povídám, „Nic jiného? Čím jsem si u tebe vysloužil takovou čestnou pozornost?“
„To já nevím, já tě pryč neposílám, to tě posílá kraj“
„Kraj? A co má kraj proti mně?“
„Proti tobě nemá nic. Ty nejsi jediný a nejen odsud se vyhánějí židé, ale ze všech vesnic, ze Zlodajevky, Rabilevky, Kostolomevky a ze všech ostatních! Ba i z Anatevky, která dosud byla městečkem, ale zy tím účelem byle prohlášena vesnicí, vyženou všechny vaše.“
„I Lajzra Volfa, řezníka? A šocheta a rabína také?“
„Všechny, všechny,“ povídá a ukazuje rukou, jako by se rozháněl kosou.
To se mi trošičku ulevilo. Jak se říká: všeobecné utrpení – polovičná útěcha. Nicméně však mě to přece jen strašne žralo a vztek mě pálil jako oheň. Povídám mu, jako četníkovi:
„Poslyš, Vaše Blagorodije, uvědomuješ si, že já žiju v této vesnici mnohem dél než ty? Víš ty, že tady v těchto končinách bydlel můj otec, dej mu Pánbůh nebe, a můj děd a bába, dej im Pánbůh nebe?“
Nelením a vyjmenuji mu celou rodinu, kde který z nich žil a kde umřel… Četník trpělivě poslouchal a když jsem domluvil, povídá:
„Ty jsi zajímavý žid a umíš mluvit. Ale k čemu jsou mi ty historie o tvém dědovi a bábě? Ať v klidu odpočívají. A ty Tovje, sbal svá fidlátka a jeď si, jeď si do Berdičeva!“
To už mě opravdu rozčílilo. Nemáš dost na tom, žes mi přinesl takovou zvěst, ty Ezaue, ještě si ze mne budeš utahovat? „Sbal si a jeď do Berdičeva,“ mi říká. To jsem nemohl tak nechat. Musel jsem si aspoň trochu ulevit, odpovědět mu od plic.
„Vaše Blagorodije,“ povídám, „co jsi tady pánem, už mnohokrát jsi slyšel, že by si na mne některý ze sousedů stěžoval, že ho Tovje okradl nebo oloupil, ošidil nebo mu něco vzal? Jen se zeptej, ktorého sedláka chceš, jestli s nimi nevycházím jako nejslušnejší soused. Copak jsem dokonce nešel mnohokrát k tobě, blahorodí, prosit tě jménem sedláků, abys jim tolik neubližoval?“
Hned jsem viděl, že se mu má poslední slova nelíbila. Vstal, zamáčkl v prstech cigaretu, odhodil ji a povídá mi:
„Nemám čas tady s tebou klábosit. Dostal jsem písemný rozkaz a po jiném mi nic není. Pojď a podepiš mi to, jsou ti povoleny tři dni, abys mohl všechno prodat a přichystal se na odjezd.“ Na to jsem mu zdvořile odpověděl:
„Ty mi dáváš tři dny času? Kéž by žil tři roky za to v štěstí a blahobytu! Kéž by ti Pánbůh nastokrát oplatil za tu šťastnou zprávu, kterou jsi mi dnes přinesl až do domu.“ A tak jsem mu dával, co se do něho vešlo, jak už to Tojve umí. Stejně, myslel jsem si, nemám co stratit. Ach ano, kdybych byl aspoň o takových dvacet let mladší a kdyby byla ještě naživu moje Golde, dej jí Pánbůh nebe, a kdybych byl týž mlékař Tovje, co jsem býval, hoho, panečku, to bych se nebyl tak rychle poddal! Byl bych se bránil a rval do krve! Ale co jsem a čím jsem dnes? Pouhý stín bývalého Tovjeho, troska, třtina větrem se klátící. „Ach ty Bože, Božíčku, Otče náš,“ vzdychl jsem si, „proč sis tak zamanul právě na Tojvem. Proč by sis nemohl pro změnu jednou vzpomenout zase na Brodského nebo na takového Rothschilda? Proč jim nikdo nepřednese kapitolu Lech-lecho? Myslím, že by jim to slušelo lépe. Zaprvé by jednou na vlastní kůži ucítili, co je to být židem, a za druhé ať taky oni poznají, že máme mocného Boha.“
Ale to všechno jsou prázdná slova. S Bohem se nediskutuje. Jemu se nedávají rady, jak řídit svět. Když on praví: Má jsou nebesa a má je zem, pak to znamená, že On je pánem a my musíme poslouchat. Co on říká, to platí.
Celá debata | RSS tejto debaty